THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pojem „extrém“ redefinovaný. Francúzi MONARCH! si nelámu hlavu s imidžom – alebo práve naopak, kreslená grafika v štýle „Hello Kitty“ je tým, čo ich najviac odlišuje od zamračene pochmúrnych doommetalových spolkov. A je tu ešte jeden faktor: neodolateľný rev krehkej Emilie Bresson.
Ak ste už o MONARCH! počuli, bolo to pravdepodovne kvôli jednému z vyššie spomenutých dôvodov. Pritom kapela samotná nerobí nič pre to, aby sa vopchala do popredia. „Do it yourself“ prístup, obmedzená snaha o sebapropagáciu a nadhľad patria k skupine rovnako, ako jej hudba.
Na dvojdisku „Dead Men Tell No Tales“ nájdete kompiláciu troch radových albumov MONARCH!. Eponymný debut reprezentuje skladba, ktorá pomenovala nosič samotný, jeho nasledovníci „Speak Of The Sea“ a „Die Tonight“ sa na výber dostali kompletní (a znovunahratí). Konieckoncov na každom disku sú maximálne tri skladby – žiadna z kompozícií nepodlieza desaťminútovú značku a štyri z piatich sa prehupnú cez osemnásť minút.
Po hudobnej stránke sa MONARCH! prezentujú plazivým doommetalom, stále dosť konkrétnym na to, aby úplne nevypadol zo žánrovej škatuľky (veď aj fotka pri tomto odstavci je vcelku konkrétnym odkazom na obal prvotiny BLACK SABBATH). KHANATE poslúžia ako dobré prirovnanie – i keď krehká Emily je nerovným súperom pre šialené škreky Alana Dubina a miesto dusivého pocitu sa pri počúvaní MONARCH! dostaví skôr uvoľnenie. Bolo by však škoda považovať týchto Európanov za povrchných nasledovníkov zaoceánskych trendov; jeden z dôvodov, prečo sa do „Dead Men Tell No Tales“ oplatí ponoriť, je textová zložka, ktorá ďaleko presahuje rámec žánrového priemeru. Zlúčenie radových albumov do jedného balíka nie je samoúčelné: námornícka tématika plná samoty a rešpektu zo sily mora prelieza všetkými skladbami – od „statementu“ vyjadreného v „We Are The Musicmakers“ cez šepkanú, hypnotizujúcu „Speak Of The Devil, Speak Of The Sea“ až po záverečnú labutiu pieseň „Swan Song“. Jednak nie je úplne bežné, že slová v takto extrémnej hudbe spieva žena zo svojho pohľadu – druhak je skôr raritou, keď texty navyše dávajú zmysel a dokážu (aj napriek hrubému a surovému prednesu) evokovať konkrétne (po)city: „Nechal si ma tu samú, mňa, tvoju budúcu nevestu, opustil si ma pre more, pre tú kurvu...“
I keď MONARCH! nemajú ambície a schopnosti stať sa lídrami novej vlny, majú v sebe toľko osobitosti a charizma, že je rovnako ťažké odsunúť ich nabok ako jeden z mnohých klonov dnes moderného (drone- či sludge-) doom metalu. „Dead Men Tell No Tales“ je navyše kompletným a uceleným zhrnutím tvorby kvarteta z Bayonne. Vrele odporúčam.
Ultra-pomalý doommetal s krehkou frontmankou a imidžom vášho obľúbeného večerníčka (zvlášť, ak bol o námorníkoch).
7,5 / 10
Emilie Bresson
- spev
Shiran Kaidin
- gitara
MicHell Bidegain
- basgitara
Stephane
- bicie
1. We Are The Musicmakers (Long Version)
2. Speak Of The Devil, Speak Of The Sea
3. Dead Men Tell No Tales (Spoken Version)
4. Winter Bride
5. Swan Song
Dawn Of The Catalyst (split) (2007)
Dead Men Tell No Tales (2007)
Die Tonight (2007)
MOSS/MONARCH (split) (2007)
Swan Song (EP) (2006)
Speak Of The Sea (2006)
MONARCH/ELYSIUM (split) (2006)
Monarch (2005)
Vydáno: 2007
Vydavatel: Crucial Blast
Stopáž: 94:42
to je moc! Jediný, co mi na tom kompletu trochu vadí, je mluvená/šeptaná verze Dead Men Tell No Tales, původní mi sedí mnohem víc. Jinak prvotřídní doom. Skvěle skloubená "hudební" (v rámci extrému žánru) složka a momenty náležící spíš těm zvukomalebným stylům (např. lomozící začátek "Somewhere below the devil is laughing" z debutu nebo zpěv bludiček a la Aghast v "Speak of the devil, speak of the sea") Válec! image a artwork samozřejmě též super :)
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.